> Urážky na naši osobu nelítostně mažeme!
> Nehlasujeme, nekoukáme na vaše blogy (psát reklamy je zbytečný)
> Rády spřátelíme, ale jen s blogy KTERÉ NEJSOU o : Hannah Montana, Jonas Brothers a podobně..

Poslední

23. srpna 2010 v 11:30 | Šaras |  Povídky
Taková pí*ovinka depresivní. Pravej smysl tý povídky je ten, že se nebojím smrti, ale toho, co se děje před smrtí. To jediný má tenhle krátkej příběh vyjadřovat...

Klečím, mokrý vlasy mám nalepený na tvářích, moje oči jsou zarudlý a opuchlý. Jde z nich černá, ulepená a slaná cestička, táhne se po mých, dříve růžových lících a končí někde na krku. Moje roztřesená pusa šeptá tvoje jméno. V hlavě mi vířej myšlenky. Proti svojí vůli vím, že jsou to jedny z posledních myšlenek, který zažiju v tomhle životě. Většina z nich patří tobě. Vím, že už je pozdě to zastavit, ačkoliv jsem si teď uvědomila, jak moc mi záleželo na tom být tady. Živá. S mojí cholerickou mámou a jejím až moc ustaraným přítelem. A jak moc mi záleželo na tom, být s tebou. I když ses mi vyhýbal, pořád jsem ještě mohla pohlédnout do tvých zelenohnědých očí a najít v nich náznak zájmu o mojí malou, nesebevědomou osobnost. Znovu brečím a vzpomínám na pár krásnejch chvil. Na letmý doteky, nechtěný pohledy věnovaný mě, který jsem náhodou zachytila... Najednou se mi nějak klížej oči. To bude těma práškama na spaní, pomyslela jsem si. Už mi nezbývá moc času. Vztáhla jsem ruku na skříňku v mém pokoji a vzala jsem odtamtud žiletku. Ukradla jsem jí máminýmu příteli. Nebyla to první žiletka, kterou jsem mu vzala. Ale určitě poslední. Naposledy jsem přejela očima můj pokoj, to místo, které jsem milovala. Nabílo natřené zdi, pokryté větami v mém vymyšleném jazyce. Nikdo nevěděl, co znamenají. Nikomu jsem to neřekla. Neměla jsem kamarády. Nikdy. Nikdo mě neměl rád. A já jsem neměla ráda nikoho. Až do tý doby, než jsem poprvé viděla jeho...  Beru žiletku do ruky a přikládám jí k levému zápěstí. Užuž jsem chtěla přitlačt, když vtom zazvonil zvonek. Opatrně jsem došla k oknu a vidím tam jeho. Nervózně přešlapuje z jedný nohy na druhou. Už nevím, co mám dělat. Znovu mi tečou slzy. Ale tentokrát to jsou slzy radosti. Už chci být u tebe a všechno ti říct. Beru schody dolů po dvot, otvírám dveře. Viděla jsem zděšení v tvých očích. Hrůzu. A pak mi došlo, jak asi musím vypadat. Neřešila jsem to. Pousmála jsem se. "Milu.." Podlomily se mi nohy. Prášky na spaní! Kurva! Cítím tvrdý náraz a třesk v hlavě. Už nevnímám bolest. Vnímám jen tvou přítomnost a to, jak se tep mého srdce, které patří a patřit bude jenom tobě, zpomaluje, až úplně ztichne...
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama